Vepština má tři živé dialekty/nářečí:

• severní nářečí (Republika Karelia, pobřežní pás Oněžského jezera severně od Voznjsenje, někteří mluvčí žijí v Petrozavodsku);
• střední nářečí (okresy Podporožský, Tichvinský, Lodějnopolský v Leningradské oblasti, Vytegorský a Babaevský v Vologdské oblasti);
• jižní nářečí (okres Boksitogorský Leningradské oblasti).

Střední dialekt se odlišuje spíše geograficky, neboť jeho součástí je řada výrazně odlišných nářečí a jejich skupiny (např. belozerské dialekty, které mají mezi sebou značné fonetické a morfologické rozdíly, šimozerský dialekt, skupiny ojatských dialektů, jihozápadní popř. Kapšinské dialekty atd. ..). Mezi nedávno zaniklými dialekty vyniká Isaevský - existoval jihozápadně od Kargopolu a vymřel na přelomu 19.-20. století (jeho hlavním badatelem je Hjalmar Basilier, hlavní dílo tomuto nářečí věnované je „Vepsäläiset Isajevan Voolostissa“, 1890) .

Psaná vepština je založena na středním dialektu.

• Místo j na začátku slova stojí d': d'äniš “zajíc” (v spisovné vepštině - jäniš), d'o “už” (v spisovné vepštině - jo), d'umal “bůh” (ve spisovné vepštině - jumal ), d'äritada “mlít”, d'on “(já) piju”, d'ättab “on/ona/to nechává”;

• někdy se na začátku slova mohou objevit dlouhé samohlásky, které ve spisovném jazyce zcela chybí: maa „Země“, puul’e „na strom“, suuhu „do úst“;

• přítomnost geminovaných souhlásek k, g, t, d, p, b, z ve tvaru 3. osoby jednotného čísla přítomného času: kattab „(on) kryje“, laddib „on/ona/to nastavuje“, teggob „on/ona/to dělá“, l'ubbub „on/ona/to se zvedá“, hüppib „on/ona /to skáče“, läzzub „on/ona/to leží“;

• dochází k podstatně většímu změkčení než v jiných dialektech, souhlásky l, n, r před -e v nominálních tvarech (např. v allativu: sizarel'e “sestra”, mamal'e “matka”), jakož i v osobních tvarech sloves, které mají kmen v -e: tul'en “(já) přijdu”, pan'ed “(ty) kladeš”, pur'ed (ty) “kousneš”, man'e “jdi! ”, tul'e “přijď”;

• na rozdíl od jiných dialektů nejsou souhlásky před i změkčeny vůbec: voil „s máslem“, tulid „přišel jsi“, kavelin „šel jsem“, söizin „snědl bych“;

• dvojhlásky oi, ui se mění v ii a monoftong i: kaniid, kanid „slepice“ (v jiných dialektech - kanoid), sanid „řekl jsi“, sanizid „řekl bys“ (v jiných dialektech - sanuid, sanuizid);

• použití v přítomném čase a imperfektu 3. osobě množného čísla oznamovacího způsobu, se vzácnými výjimkami (slovesa jako panoba „(oni) kladou“, mäba „(oni) jdou“), neurčité osobní (nebo v jiné terminologii pasivní) dle formy původu: mändaze „jdou“, tehtaze „dělají“, mändihe „šli“, tehtihe „dělali“.

• Zachování j (západní nářečí) na začátku slova nebo jeho nahrazení g' (východní nářečí): järv - g'ärv „jezero“, jüged - g'üged „těžký, složitý“, jaritada - g'äritada „rozmělčovat“, jonoštada — g'onoštada „zdůraznit“;

• souhlásky před -e zůstávají tvrdé: tulen „přijdu“, ühtele, ühtelo „jednomu“, kandoizele „na pařez“;

• absence dlouhých samohlásek a zdvojených samohlásek, které mohou být přítomny v jiných dialektech: maha „do země“, sos „v bažině“, puhu „do stromu“; katab „on/ona/to skrývá“, lugeb „on/ona/ono čte“, libub „on/ona/to stoupá“;

• změkčení koncovek po i: puid‘ „stromů“, lehtesil‘ „na listí“, nuuzid‘ „probudil jsi se“, libuid‘ „zvedl ses“, panizid‘ „položil bys“;

• přítomnost v koncovkách 1. a 2. osoby činného rodu množného čísla, kromě -m a -t, dvojhlásek -ai a -ei: tulemai „přijdeme“, sötei „(vy) jíte“;

• v imperfektu ve 3. osobě množného čísla je osobně-číselná koncovka -ba: lugiba „četli“, paniba „položili“, tuliba „přišli“.

• Přítomnost dlouhých samohlásek na místě dvojhlásek s -i a -u: hag „palivové dříví“ (v jiných dialektech – haug, houg), picune „malý“ (v jiných dialektech – picuine), mulo „minulý rok“ (v jiných dialektech - muloi);

• přítomnost dlouhých samohlásek na místě kombinací samohlásek se souhláskou -l, což se vysvětluje vokalizací -l (l > u) a následnou asimilací zvuku vokalizované souhlásky před předchozí samohlásku, v důsledku ze které se stala dlouhá samohláska: meja „u más“ (v jiných dialektech - mejal, mijou); edu „předtím“ (v jiných dialektech - edel, eduu), logo „na seči“ (v jiných dialektech - logol, logou);

• přítomnost dlouhé -a v koncovkách 1. a 2. osoby množného čísla činného rodu: nägita „viděli jste“, kulima „slyšeli jste“, tulema „přijdeme“, tegeta „vy děláte“;

• záporové sloveso je ve tvaru eba v záporném tvaru 3. osoby množného čísla přítomného času a nedokonavého činného rodu, který není typický pro severní a střední dialekty: eba tule „nepřijdou“, eba uju „neplavou“, eba pezend „nemyli“, eba ajand „neodjeli“.