Princip tvorby a skloňování neurčitých zájmen v ruštině je jednoduchý. Neurčitá zájmena se tvoří od zájmen tázacích částicemi:

кто-то - někdo, kdosi
зачем-то - bůhví proč
что-то - něco, cosi
какой-то - nějaký, jakýsi
чей-то - něčí, čísi

кто-либо - někdo, kdokoli
что-либо - něco, cokoli
какой-либо - nějaký, jakýkoli
чей-то - něčí, číkoli

кто-нибудь - někdo, kdokoli
что-нибудь - něco, cokoli
какой-нибудь - nějaký, jakýkoli
чей-нибудь - něčí, číkoli

кое-кто -někdo, leckdo
кое-что - něco, leccos
кое-какой - nějaký, lecjaký

Tyto tvary skloňujeme stejně jako příslušná tázací zájmena:

Neurčitá zájmena s částicí -нибудь se používají v větách:

• s rozkazovacím způsobem
• tázacích
• po spojce “если”

Například:

Stejně jako neurčitá zájmena tvoříme neurčitá zájmenná příslovce. Například:

где-то - někde, kdesi
где-нибудь - někde, kdekoli
когда-то - někdy, kdysi
когда-нибудь - někdy, kdysi
кое-где - někde, leckde

Ruští lingvisté vedou spory o tom, jestli existuje rozdíl při použití těchto forem. Sám v tom žádný rozdíl nevidím a na internetu jsem také nic kloudného nevygoogloval. Obecně se dá říci, že všechny tři částice jsou vzájemně zaměnitelné, kromě fakt pár příkladů, kdy nejsou. Napadá mě příklad, kdy se dá znázornit rozdíl při použití “кто-то/кто-нибудь”:

Мне кто-то нравится. - Někdo se mi líbí. Sice čteme “někdo”, ale vidíme, že ten “nejmenovaný někdo” existuje, jen ho mluvčí nechce jmenovat. V této větě Rus nikdy nepoužije “кто-либо” nebo “кто-нибудь”, stejně jako Čech by v tomto případě nepoužil “kdokoliv” (protože to nepřináší informaci o tom, že “ten, kdo se líbí” je konkrétní osoba, která existuje.

V češtině je situace velmi podobná. Například “někdo” znamená docela určitou osobu, ale nejmenovanou. Takové “kdokoli” nepředpokládá, že tato osoba vůbec existuje (vyšší stupeň neurčitosti a absence předmětu vůbec).